Potkala sem na záchodě v Ponorce mýho oblíbenýho kytaristu z mý oblíbený pražský konspirační skupiny. Byl to dámskej záchod. A moje divoká fantazie by jistě dokázala vymyslet mnoho a mnoho slušných i neslušných zakončení této situace. To skutečný naštěstí asi ne...

...volnou vstupenku na Lennyho Kravitze. Tak jen do mě, sem připravená, že skalní fanoušci na mně nenechaj nitku suchou. A nebo jim to možná bude jedno.

Riskovat protržení močovýho měchýře a nebo první setkání s potenciální tchyní a tchánem? Toť moje největší dilema ze sobotního dopoledne. Vybrala sem si tu variantu, která bezprostředně ohrožovala můj život. Sem totiž od přírody strašně stydlivá a plachá.

Když mi ve čtvrtek psal M. ohledně toho, kdy mě zase uvidí a já sem mu napsala, že ještě nemám skoro žádný plány na víkend, na což mi on odpověděl, že by se teda někam mohl vmáčknout, brala sem to jako příslib, že bysme se o víkendu konečně mohli vidět. Když ale do dneška nereagoval na moji páteční smsku, jakej den by se mu hodil víc, beru to jako důvod k naštvanosti...

Změna je život a za dva dlouhý roky se člověk změní, i kdyby nechtěl – ne že ne... A abych ty uplynulé dva roky nemusela jednou nazývat obdobím temna, přináším souhrn těch důležitých (a možná i méně důležitých změn)... zestárla jsem o dva roky a nesu to asi tak střídavě těžce a lehce. Samozřejmě se najdou výjimky, který moje stárnutí nerespektujou (prodavačka, která po mně během letošního majálesu chtěla občanku), nebo který ho naopak oslavujou (babička mi předevčírem řikala, že rostu do krásy :)), ale já ho na sobě prostě cejtim a ve většině případů to jsou negativní pocity. Už nemůžu propařit celou noc a ráno jít do práce jakoby nic. Nemůžu pogovat zhruba tak hodinu na Volantech, aniž by mě pak skoro celej tejden bolely nohy. Při výšlapu Širokých schodů v Chrudimi funím a nahoře nemůžu popadnout dech. Ráno se v zrcadle nepoznávám a můj čas strávený v koupelně se snad den ode dne prodlužuje...

Vzkříšení mýho blogu bohužel nemá žádný poetický důvod. Prostě sem se dneska ráno probudila (v neděli výjimečně) bez kocoviny a ani za mák sem nevěděla, co s načatým dnem. Ne že bych neměla co na práci, ale zřejmě v duchu prokrastinace mě po zkouknutí nejnovějších Chirurgů  a úklidu mojí PC plochy něco zavedlo až na Bloguje, na můj blog toho času ještě s převratným SKA designem, a tam sem zjistila, že už ze mě víc než dva roky absolutně nic nevypadlo (co se mého kdysi oslavovaného blogu týče). Rozhodla sem se s tim něco udělat.

Berentzen řezák, někdy zkráceně označován pouze jako řezák (což však může nechtěně vyvolávat matoucí asociace s řezaným pivem či řezáním všeho druhu) je neznámý, avšak chuti lahodící nápoj, jehož vznik je dnes stále zahalen tajemstvím.

Takhle bych vypadala, kdybych následovala rodinný trend a dala se na kouření.

Už notně povzbuzená dvěma mojitama a záhadným nápojem lásky sem po průtazích způsobených ségrou, který pořád nevyhovoval čas odjezdu, konečně domluvila, v kolik teda pojedeme a můj plán by byl geniální, kdyby ho celej nezhatily České dráhy se svou "závadou na lokomotivě", pročež byl vlak EC z Budapešti opožděn o "60 minut" čili "jednu hodinu". Ten vlak, kterým měl přijet ségřin spoluhráč z Webgame Schmutzka, nebo taky Tomáš, a kterýho přemluvila, aby vyměnil sraz Webgame a následnou návštěvu Ptačí klece, kde měl na jednu hodinu ranní rezervované místo u tyče, za jedinečný (a jediný svého druhu) koncert v Dolní Rovni... teda to sem si aspoň myslela....

Většinou, jak už to tak bývá, sem to byla právě já, kdo se po své starší sestrě ve všem opičil... Ať už šlo o účes (teda jen takovej ten s tim ocáskem, toho ultrakrátkýho ježka ani dredy už sem nekopírovala), hudbu, Trutnov, hračky (ne nutně v tomto pořadí, píšu jak mě to napadne), jízda na koni a v neposlední řadě i kamarádi. Ona sama by mohla vyprávět o tom, jak jsou její přátelé opačného pohlaví nekonečnou studnicí pro mé většinou ne zcela povedené milostné avantýry (Honzik, Standa, Souky, K****, ...taky ne úplně v tomhle pořadí). Btw a ten její nápad s pořízením si vlastního dítěte taky v nejbližší době nehodlám následovat, aby bylo jasno.

Chrudimská hospoda Alfa s proklatě levným pivem 

sestra Tereza: "Sem v Dašicích viděla ten inzerát, Prodám dvouletou kozu za tři stovky..."

její kámoš Pavel: "No to je krásná cena, jak byla stará?"

---

Rodinná oslava mamčinejch narozenin (Sára si přivezla plyšové prasátko v nadživotní velikosti, který pak zabíralo místo na gauči)

sestřenice Editka: "Honziku, můžeš se tam posunout?"

mamka: "Honzo, tak vyhoď to prase!"

strýc Tomáš (po dramatické pauze): "Já sem teď jen přemejšlel, koho myslíš tím prasetem!"

Tak si dáme ještě jeden, když sem se minule tak rozjela :)

Je pěkné, když se sejde několik různých faktorů, který mě dokopou k psaní. Tak například:

1) neobvyklý zájem o můj blog ze strany někoho z last.fm, cituji: "teda nepamatuju kdy sem si naposled tak paradne pocetl" plus taky ze strany sestry "proč nic nepíšeš na blog, nemám co číst"
2) moje vrozená soutěživost, zvláště teda když si reportáže může psát Trtkal, tak proč bych nemohla já? a proč bych to nemohla napsat líp, když mám přirozený talent a téměř ukončené žurnalistické vzdělání?
3) endorfiny získané při podvečerním ricochetu (a že sem ho fakt hrála hůř než obvykle s tou kocovinou)
4) v neposlední řadě dvě sklenky Lambrusca v Labužníkovi

Pěkné naopak není, když se spiknou náš zbrusu nový bezdrátový internet, můj neustále se hroutící notebook a bloguje.cz a celé hodiny mojí práce nenávratně zmizí kdesi v pr*eli. Ale po krátké spršce a vycházce s Tracy sem se rozhodla, že se tak lehce nevzdám a otevřela sem poznámkový blok, abych to napsala znova. Čímž vyřazuju ze hry internet i bloguje a když nezkolabuje počítač, tak se snad sestra a ostatní dočkají. I když možná v trochu zkrácené verzi... a útržkovitě, beztak si víceméně pamatuju jen takový záblesky:

...tak přesně tuhle otázku mi vpálil T. po probdělé silvestrovské noci asi v 7 ráno chrudimského času spolu s otázkou, jak by měl vypadat můj ideální partner a krátce po debatě, zda je přípustné mít něco se zadanejma lidma, nebo ne. O ideálním partnerovi není třeba přemejšlet, protože to je podle mě ztráta času a pro začátek by mi stačilo najít někoho, s kým... (to si ale přečtěte níž, ať je ten soupis trochu přehlednější). Ohledně těch přání mě taky nic zrovna dvakrát inteligentního nenapadlo, páč jak je známo, nejsem moc pohotová, kvůli čemuž sem totálně propadla u ústní zkoušky z angličtiny. Tak sem mu na to řekla jen to, že bych si přála: